čtu

Jednadvacet Sluneč­nic svítilo v temném příšeří sklepení a několik myšek, které se třásly chladem, protože nikde už nebyl papír, jedna z těch myšek přišla až ke mně a zaútočila na mě, maličká myška skákala proti mně na zadních a chtěla mě zakousnout nebo snad pova­lit, možná mě chtěla jen zranit, celou silou svého myšího tělíčka ská­kala a kousala mě do mokré podrážky, vždycky jsem ji něžně odsunul, ale myška znovu a znovu se vrhala na moji podrážku, aby nakonec docela udýchána seděla v koutku a dívala se na mě, dívala se mi do očí, a já jsem se rozklepal, viděl jsem, že v těch myších očích je tu chvíli něco víc než hvězdné nebe nade mnou, víc než morální zákon ve mně. Hromovou ranou se mi zjevil Arthur Schopenhauer, že nej­vyšší zákon je láska a ta láska je soucit...

víte, největší hloupost je, že když už teda jste ve s*ačkách, tak se v nich ještě poživačně a sebemrskačsky rachtáte. my lidi jsme prostě divní. takže ne, nebudu končit, ne, ne, ne! o co víc budu mít blbou náladu, o to víc budu přidávat! o to víc budu fotit. a o to víc se nechám fotit. budu nosit modré brýle, protože růžové mě zklamaly. budu krmit vrabce a holuby. budu nosti tuhle mikinu, dokud se nerozpadne, protože má napsáno, že se má prát "in virgin tears".. teď co? čtu, čtu, čtu. čtu. čtu. učím se (ale málo...protože nemám čas, neb čtu). jeden člověk mi poradil hrabala a já můžu jen říct, že to byla ta nejlepší a nejkrásnější rada, kterou jsem dostala. pokud budete mít pocit, že všechno stojí (kulantně řečeno) za psí lejno, nesmutněte a přečtěte si příliš hlučnou samotu. možná se vám taky bude chtít trochu brečet, ale zároveň vám bude tak nějak zvláštně hezky...

budu teď přidávat nejen fotky, ale i různé básničky, útržky, texty... nemusíte si je číst. ale ten, kdo si je přečte, mě možná pozná trochu víc. a třeba taky ne, vždyť je to fuk.