viktorka

.

opět se projevila má klasická netrpělivost a nestálost, k tomu všemu se přidala věčná nespokojenost s vlastní vizáží, takže bylo nutné zaúkolovat petra, aby se ujal svých ostrých nůžek a připravil mě (s mým svolením) o to, co jsem si tak dlouho pěstovala, a nóbrž dlouhý vlas. z dlouhého vlasu se stal  vlas na mé poměry krátký, nicméně to snad alespoň na chvíli uspokojí mé choutky. a taky - už není skoro co stříhat, že. 

ještě ten den jsme se s melischen vydaly na procházku na žižkovský stadion. na viktorku. docela mě překvapilo, jak jednoduché je se tam dostat. brány sice vypadají pevně, ale jsou otevřené, branky taky, člověk nemusí projevit ani malé úsilí a dostane se snadno na tribuny. já být v pubertě a bydlet v praze, chodím na rande jen tam.

fotky fotila taky melisa, ale já jsem se pokusila o úpravu. došla jsem tak ke dvěma závěrům:

1) příště mít všude stejné světlo. nebo aspoň podobné

2) raději už nic neupravovat a svěřit to "odborníkům"

momentálně u mně převládá taková podivně melancholická nálada, která se vlastně vůbec nehodí do tohoto úmorného vedra. spíš by zapadla někde mezi říjen a listopad, typický podzimní divnosplín, pravda mírně namíchaný s horkostí léta a narůžovělou květnovou "poblblostí". ale je to vlastně moc hezké, to né že ne, nemůžu si stěžovat...

tu mikinu a boty teď nosím pořád. se vším.

mějte krásný den. b